Z plánované Srí Lanky se staly neplánované Filipíny.
Poté, co nám letenky na Srí Lanku uletěly, na sebe improvizace nenechala dlouho čekat a Filipíny zněly, taaak exoticky.
Praha -> Amsterdam ->
Beijing -> Manila -> Boracay -> Cebu -> Palawan -> Manila
Pokud vás na levných letenkách odrazují mnohdy dlouhé mezipřistání
v jednotlivých destinacích, zkusíme vás dotlačit k lehkému přehodnocení.
Při cestě na Filipíny jsme měli dlouhé mezipřistání v Beijing, China
cca 10 hodin, China airlines nám zařídila FREE hotel a odvoz. Chtěli jsme sehnat
taxi nebo autobus, co by nás odvezl z hotelu do města, ale bohužel v
Pekingu jste bez šance se domluvit rukama-nohama, natož anglicky, tak jsme dali
sprchu a vzali letištní odvoz zpět na terminál. Následně jsme sedli na vlak - metro
a jeli se podívat do starého města. Celkem fajn zážitek, 20 metrů vysoká váza
plná umělých tulipánů nás moc nevzala, ale staré město bylo parádní. Všude na
špejlích napíchané hvězdice, netopýři, škorpioni, larvy všech velikostí a
všemožná havět připravená na všechny způsoby alá smažený McDonald nebo
grillované Chipottle. Dali jsme si pekingskou kačenku pro nás na tradičně
pivním základě a pomalu mířili zpět na metro.
Na letišti jsem nám přes tel přemístila sedadla tak, abychom měli oba
trojsedačku sami pro sebe a mohli se trochu prospat, než přistaneme
v Manile.
Na Manilu nás všichni upozorňovali se strachem, aby se nám nic nestalo.
Naše rodina a přátele nebyli příliš nadšeni, že opět nemáme nic zajištěno a že
si nedokážeme představit, jak to tam v některých místech vypadá. Nic co by
pro nás po pár posilňovacích drincích v letadle byla překážka. Vzali jsme
taxi a jeli se ubytovat na hotel (čas 1:30) - chtěli za něj 2000,- Kč na noc/2os což nám přišlo
nehorázné za postel a pokoj téměř bez dveří, tak jsme plni smíchu a dalšího
piva vyrazili do ulic. Yop a právě tam nás smích přešel. Okamžitě jsem si zapla
mikinu ke krku, nasadila roušku a hodila přes hlavu kapuci. Měli jsme opravdu
strach. Procházeli jsme noční Manilou mezi spícími dětmi na zemi. Leželi úplně
všude a když myslím děti tak do dvou let, jako útočiště měly nad sebou udělané
plachty ze svázaných igelitek, některé jen tak bezvládně ležely po schodech a
já jako evropský arogant jsem musela začít odvracet zrak, protože jsem měla
strach zjistit jestli jsou živé. Ležely všude bez oblečení nebo jen
v roztrhaných trenýrkách bez botiček na zrezlém železe protínajícího
mostu. Neuvěřitelný zážitek. Všude byla spousta chlapů, kteří civěli na mě a
náš malý batůžek. Poprvé jsem spatřila v Ondrovo očích strach o mě, o to co
s námi bude a jak odsud rychle pryč. Manilou jsme procházeli polovinu noci
a v danou chvíli bychom dali 10 000 Kč za noc v hotelu s recepcí
a pořádnými dveřmi. Tento hotel jsme našli a měl plno, ale taky měl WiFi a
perfektní personál, takže jsme mrkli na net a našli letenky na Boracay (nejkrásnější ostrov Filipín). Na
recepci nám zavolali taxi a my si to po našem nočním výletě pádili zpátky na letiště
směr ráj bez plánované jedno - dvoudenní pauzy v Manile. Později jsme zjistili, že jsem opravdu procházeli jednu
z nejhorších částí té originální Manily.
Boracay je ráj na zemi s těmi nejkrásnějšími plážemi, co jsem kdy
viděla. První 4 dny jsme strávili na resortu s privátními plážemi a
bazény, jenže v ruchu města nás to bavilo víc a tak jsme se přestěhovali dolů
k party plážím. Ráno jsme chodili běhat po tom nejjemnějším písku, který by
se dal přirovnat k sušenému mléku. Celé dny jsme si užívali po barech,
plážích a západ slunce trávili na paddle boardu.
Z Boracay jsme přeletěli na Cebu s plánem sehnat loď na Bohol.
V Cebu City jsme si málem pořídili psa, byli jsme tak rychlí, že jsme si zařídili
papíry na přelet do Čech, ale malý buldoček se nakonec nekonal. Nééé, že bych
v tom měla prsty :P
V Cebu jsme našli autobus, kterým jsme si to mířili rovnou za žralokama
na OSLOB. 4 hodinová cesta filipínským autobusem byla divoká hned z několika
úhlů pohledu. Každých 5km do autobusu přiskakovali a vyskakovali mladí divoši
s koši plnými nejrůznějšího jídla a pokrmů, které mě pohledem a ani vůni
nelákaly. Asi jsme byli ve špatném autobusu, protože s chlazeným pivem
nikdo nepřiskočil.
Někde uprostřed ničeho jsme za jízdy po 4 hodinkách vyskočili a ubytovali
se v menším hotelu zabudovaném v útesech. Při večeři ve stylu "co dům
dal" jsme se seznámili s Australanem, Hawaičanem, Filipíncem. Tři mušketýři
okolo 60-ti let nám povyprávěli o jejich neskutečných životech. Jeden byl kapitánem dopravní lodi přes 30 let a podělil se o
příběh, kdy proplouval mrtvými těly okolo Somálska. Hawaičan byl hasič, který
už teď jen zachraňuje miss bikini na surfu a užívá života v Maui. Australan byl armádním mechanikem stíhacích letounů a své profese se kvůli surfu zatím nevzdává. Při cestách se dají potkávat jen zajímaví lidé. Ti
nudní, totiž sedí doma na zadku a stěžují si, jak je život nespravedlivý a jak
se ti nebo oni mají a jak by se jim to taky smálo v jejich pozici.
Další den ráno jsme se probudili za zvuku divokého moře lemujícího zářícím sluníčkem ovšem se staženým žaludkem a
bušícím srdcem.... Jdeme na to! Ryba není žrádlo, ryba je kámoš.... A tak jsme se vypravili na jeden z hlavních důvodů, proč jsme se rozhodli pro Filipíny a sice volné potápění s největšími žraloky na světě. Nasedli jsme na malou loďku a vyrazili směr žraločí zátoka.
Se žralokama jsme se potápěli přes hodinku. Předcházela tomu kratší
přednáška o tom jak na žraloky nesmíme sahat a přibližovat se blíž jak na 4m a
taky rozhodování mezi ponorem s bombou nebo šnorchlem. My se rozhodli pro
šnorchl, tím že je místní páníčci krmí, tak se většinu času pohybují u hladiny.
Jelikož jsme s Ondrou děti štěstěny, což jste si jistě už všimli (:-D), tak
jsme měli okolo sebe žraloků hned 10 – 15, každého o délce 7m – 15m ! Náhodou
jsem se přimotala k lodičce, která pro žraloky byla pojízdným bufetem,
naskytla se mi příležitost, jako jednomu z milionu. Oči jsem měla v úrovní
hladiny a potichounku sledovala, jak se 25cm ode mě otevírá 1,5 metrová tlama,
která nasává vodu s naházeným krmením. Držela jsem se loďky a cítila
neuvěřitelný tlak proudící vody, která mi mizí okolo tváře a končí v tlamě
toho neuvěřitelného tvora. Hleděla jsem mu do očí a viděla, jak on kouká do těch
mých. On o mně věděl a cítil, jak se mé volně spuštěné nohy dotýkají části jeho
břicha a ploutví, akorát já nevěděla kdo z koho má větší strach. Podívala
jsem se směrem nahoru na rybáře v loďce, který mě přikývnutím hlavy a
gesty rukou pobídnul k naprostému klidu a dál krmil své mazlíčky. Bylo
kolem mě 5 nenažraných žraloků a já si ten pocit naprosto užívala. Ondra se o pár
metrů dál věnoval jejich kámošům a především taky podvodní fotodokumentaci se stejnou euforií v očích, jakou jsem
prožívala já.
Po více, jak hodince jsme se nalodili spolu s našim kapitánem a dvěma
spolucestujícími a pluli zpět na břeh. Naši dva spolucestující byli ze stejného
hotelu jako my a opět nás překvapili. U oběda z pána vypadlo, že je
pilotní kapitán pro Emirates airlines a zároveň instruktorem pro AirBus A 380. Padli
jsme si všichni do oka a nabídli nám odvoz do přístavu s jednou zastávkou
na vodopádech a tak jsme spolu s ním, jeho krásnou ženou a synem vyrazili
zase o kus dál. Vodopády byly úžasné, ale lepší byla dlouhá cesta do přístavu,
kdy jsme našeho pilota mohli zpovídat a zahrnovat všemi konspiračními teoriemi
o záhadně ztracených letadlech v poslední době, jelikož patří i do komise leteckých
havárií, tak nám vše krásně osvětlil. Opět jsme dostali spoustu
nezaplatitelných rad o životě. Jeho životní příběh byl natolik zajímavý, že
bych mu musela vyhradit celý článek, ale to nemůžu.... je to jeho příběh a on
ho vyprávěl nám a já nemám právo ho šířit dál ani v dobré vůli, takže máte
smůlu a ponaučení je zvednout zadek a začít cestovat. :P
Cesta utekla strašně rychle a my už se blížili k přístavu. Bylo nám
líto, že nepokračujeme společně. Byla to naše krevní skupina, vyměnili jsme si
kontakty, dostali pozvání za nimi do Dubaje a rozloučili se...
Přístav nebyl to co jsme očekávali. To, že je něco zakresleno na mapě ještě
neznamená, že je to funkční a že ta existence je aktuální... Uprostřed vesnice
mezi Cebu City a Oslobem jsme byli, tak trochu v řiti. Sedli jsem si na
patník, spíš na okraj trávníku mezi uvázané kohouty a přemýšleli co dál. Bez
signálu, který by nám byl stejně k ničemu. Myšlenka dne přišla nad jejich
silným pivem :D a tak jsme si to trádovali pěšky s nadějí, že potkáme
autobus nebo něco tomu podobného a co nás odveze do hlavního přístavu
v Cebu. Karma je mocná čarodějka a seslala nám po pár set metrech něco podobného
autobusu. Vděční a vysmátí jsme naskočili na konečnou - PŘÍSTAV.
Bylo celkem pozdě večer a my potřebovali chytit loď na ostrov Bohol. Plán
byl, čas chyběl, ale štěstí se usmívalo J chytili jsme
poslední loď, koupili si palubní lístky do economy a jak už to u nás bývá –
omylem nám byli dány do First Class :D Kožené sedačky, televize, brambůrky a 30
volných sedaček okolo nás bylo opravdu příjemné zpestření. Pluli jsme 4 hodky a
na Boholu se vylodili uprostřed noci. Opět bez ubytování.
Všimla jsem si cedule McDonald, což je pro nás jasný směr, něco z čeho
se neotrávíme a něco kde je WiFI. Hamburger měli, ale WiFi byla rozbitá a tak
jsme dělali další konspirační plány a teorie, kde přespat. :D Popravdě nám moc
do smíchu nebylo.
Mně do smíchu začalo být mnohem dřív, než Ondrovi. Jedna WiFi se nám
ukazovala, ale byla zamčena a jelikož já jsem čarodějnice po svojí mamce, tak
jsem se náhodnými čísly trefila a odemkla ji!!! Yop, pocit vítězství se
dostavil! Chvíli jsem si to vychutnávala brouzdáním po všech sociálních sítí,
pročítáním emailů a pohledu na nic netušícího manžela!!! :* (sorry babe)
:D :D ještě teď se tou vzpomínkou kochám :D :D ok, našli jsme ubytko a šli
spát....
Bohol jsme procestovali na pekelném vozítku (scootru). Má krásná manikůra
se rýsovala v Ondrovo žebrech ještě dlouho poté. Návštěva Chocolate Hills byla perfektní!! Krásný pohled!
Zastávka u tarsier byla rychlá. Ty opice jsou tak malé, že jich
v celém tom jejich parku najdete 5 a stejně se k nim nedostanete.
Zastávka na bambusovém mostě nebyla plánovaná ani jsme nevěděli k čemu
je nebo, kdo ho tam udělal, ale viděli jsem při cestě zpátky ceduli a fotky na
něm vypadaly prostě parádně! ;)
Z Boholu zpět do Cebu na letiště a letadlem na Palawana, El Nido.
Pokud někdo chcete na El Nido, tak hlavně nepřistávejte v Puerto
Princessa! V Puerto Princessa musíte sehnat odvoz na El Nido to není,
takový problém mini busů tam je dost ale 6 hodinová cesta s řidičem, co
koukal na Rychle a Zběsile, Tokyo drift minimálně 457x není úplně cajk. Nicméně
v minibusu se k nám přidala Clara, doktorka ze Španělska jistota,
kdyby spanilá jízda nedopadla, tak víme komu dát šitíčko. Clara měla, již
zajištěné ubytování za 400Kč na os/noc a jelikož na El Nidu vypínají proud a
bankomaty neexistují, tak jsem vzali pokoj vedle ní. Nebylo to nic extra, ale
bylo to čisté a na přespání to stačilo. Ráno jsme se sbalili, že večer najdem
noclech někde jinde, jenže jsme nejdřív jeli na výlet lodi s Clarou a
poznali se s Martou a Danielem.
Z výletu se stala party loď, asi
ve 23:00 jsme si vzpomněli, že nemáme ubytování a tak jsme se
s prosíkem vrátili na původní stanoviště, jenže paní už neměla pokoj
s klimatizací, tak nám dala s větrákem za 200,- Kč os/noc. Byli jsme
ve stavu, že nám to bylo opravdu jedno. :D Druhý den se to opakovalo, kompletně
celé, akorát Marta s Danielem vymysleli, že si vezmeme loď sami pro sebe. Na
El Nidu je prostě sranda. Poslední den jsme procestovali opět na pekelným
vozítku spolu s Martou a Danielem. Marta je Španělka žijící v Manile
a tak nás protáhla na místa turistům neznamá. Tajné pláže a bary. Odjížděli
jsme dřív a později se s nimi setkali, až v Manile!
To, už byla ale jiná Manila, než jsme viděli! Ubytovali jsme se v 7. nejvyšší budově ve městě BSA Tower, kde nás vyzvedl Daniel a protáhl Manilou! Ondra si zašel dopoledne na masáž
a já na keratin! To byla asi ta nejlepší věc co jsem mohla udělat, platila jsem
1000,- Kč vč. šamponu a kondicionéru. Ten pocit čisté hlavy, vyžehlených vlasů
nacucaných keratinem a za takovou cenu – prostě k nezaplacení!!! (chlapy
nemůžou pochopit)
Manila z baru 71 Gramercy, který je na střeše nejvyšší budovy vypadá jako NY. Zní to nesmyslně? I
já byla překvapená. Rozdíl chudoby vidíte doslova v jednotlivých patrech.
Dokonce rozdíl prostitutek dole u vchodu a nahoře na baru je až zarážející.
Ještě musím připomenout perfektní bar s liliputama. Maji vlastní ring uprostřed, kde se perou mezi sebou a když náhodou byste po pár pivech měli chuť, můžete s nimi pár kol taky zaboxovat. Ten je třeba
navštívit!
Manila končí, dovolená pokračuje směr Beijing a Amsterdam! Yop, Amsterdam
stojí za to! Mezipřistání jsme měli na 10 hodin, stihli jsme tulipánový trh a
samozřejmě bar the bulldog! Trávu nekouříme, neříkám že nikdy, ale nějak nás to
nebere....mmm v Amsterdamu jsme se zkouřili, jak tašky a zakončili, tak
parádní dovolenou bez depresí z návratu do reality!
Takže mezi přistání doporučujeme!
SEČTENO PODTRŽENO:
Vyplatí se jezdit bez cestovek? Rozhodně ano, pokud na to máte koule ;)
Přes cestovku by vás podobný výlet stál cca 83.000,- Kč + vlastní spotřeba.
PODÍVEJTE SE NA VIDEO Z POTÁPĚNÍ SE ŽRALOKY
